 |
Mudla žasne, mág se diví:
želfové tu jsou – a živí!
Emer Eledhwen, kolej Havraspárská
emer_eledhwen"zavináč"seznam.cz
Abstrakt
V této práci popisuji dosud naprosto neprozkoumaný druh magických tvorů želfů, což jsou v podstatě želvy s humanoidními rysy a neobvyklou schopností přežít cokoli. Dokonce není dosud znám jediný případ smrti želfa, pročež jsou považováni za nesmrtelné. Tuto problematiku zkoumám z pohledu nejvýše zasvěcné osoby, neboť sama se mezi želfy počítám.
Obsah
1.Úvod
2.Anatomie želfů
3.Původ želfů
4.Historie želfího druhu
5.Želfí druhy
6.Poděkování
7.Závěr
Máme krunýře, mírně kýčovitý úsměv a hýříme barvami. Vídáte nás ve výlohách, na internetových stránkách, či přímo ve společnosti, ale nenamáháte se nás pochopit. Pro většinu lidí jsme prostě želvy. To nám naštěstí příliš neškodí, neboť to slouží k našemu protimudlovskému maskování. Mágové by však měli být pozornější a zvídavější a pokusit se takto zajímavé tvory blíže poznat a pochopit náš způsob žití, neboť by mohl skrývat i tajemství věčného života. Proto jsem se rozhodla sepsat tuto práci a poodhrnout roušku tajemství želfí říše.
Největší zvláštností stavby želfího těla je, že nejenom nemají spojenou kostru těla s krunýřem, ale dokážou dokonce svůj krunýř od zbytku těla v jistých situacích oddělit. Vztah těla a krunýře však není pouze vztahem fyzickým, ale především vztahem dvou podstat želfí existence, který bych se pokusila co nejvíce osvětlit pomocí terminologie pana profesora Tolkiena.
Fëa, tedy duševní podstata je koncentrována v těle samotném, kdežto hröa, pravděpodobně v návaznosti na to, že hlavním pilířem těla želv není kostra, ale krunýř, soustřeďuje se právě tam. Když tedy želf odloží krunýř, je bez něj schopen existovat jako například maia bez svého těla. Zbytkové hröa těla však způsobí, že ač želfí myšlenky lítají bůhví kde, mají stále kam se vrátit.
Tato vlastnost, či schopnost, chcete-li, je pro želfy sjednocující, avšak u každého jedince specifická. Jednotlivé zvláštnosti viz kapitola 5 „Želfí druhy“.
Zvláštní odstavec bych věnovala hlavě, která dává znát, že nejen duchem mají želfové blízko k humanoidům. Jejich lebka totiž není protáhlá a zploštělá, jako u želv a co víc, není zakončena zobanem, ale dvojicí čelistí s pevně ukotvenými zuby. Oči jsou postaveny zpředu a není neobvyklé, když má želf viditelné uši.
Zbytek stavby těla se od želfí příliš neliší. Snad jen že kosti mají robustnější a ocas zakrslý.
Vnější vzhled želfů je sice různorodý, ale od želv je lze rozeznat celkem snadno. Nejčastějším jednotícím znakem je výrazná kostkovaná část, která značí největší koncentraci hröa u daného jedince. Při bližším přezkoumání je možné si povšimnout již zmiňovaného odjímatelného krunýře a nezaměnitelných zubů.
Záhadou dále zůstává, kde se tito tvorové vzali. Vzhledem k tomu, že převaha želvoidních a humanoidních rysů v průběhu ortogeneze i samotné fylogeneze kolísá, vznikla mylná domněnka, že jde o jakousi okamžitou mutaci s částečnou dědičností. Podle mých poznatků lze však výskyt želfů srovnat s výskytem magických schopností lidí, ač samozřejmě v menším měřítku. Želf se může narodit jak želvě (pak je považován za cosi nepatřičného a rodina ho zapudí), tak člověku (kdy sám během života zjistí, že je jaksi divný a začne hledat důvod této odlišnosti, ale obvykle to skončí jen na tom, že má rád želvy) nebo želfce, což je pro něj nejlepší, neboť pak vyrůstá v přátelském prostředí a nemusí se probíjet světem plným předsudků a nepochopení, kde je brán jako podivná kuriozita.
Nepředpokládám tedy, že by želfové jako takoví vznikli čarodějnými postupy, neboť kromě toho, že o nich není informována veřejnost, mají magické schopnosti srovnatelné s lidmi (jsou to převážně mudlové, ale exsistují i kouzelníci). Mohli tedy vzniknout přirozenou evolucí želev, ale to by nevysvětlovalo jejich výskyt v rámci lidské populace. Pravděpodobnější je tedy, že se vyvinuli díky spojení humanoidních tvorů a želv a to pravděpodobně po dobu jejich vývoje mnohokrát opakovaného.
První, ale také nejčetnější zprávy o želfoidních tvorech máme z Japonska, kde se kvůli špatnému utajování dostaly i mezi mudly. Kappa, jak Japonci želfy nazývají, zde nemají dobrou pověst. Pravděpodobně vinou jedince, který, vyloučen z lidského i želvího společenství, žil osamoceně v bažinách a živil se čím se dalo (je tedy možné, že měl na svědomí i nějaké lidské životy) jsou želfové považováni za obludné krvežíznivé vodníky. Jejich popisy se pohybují mezi „želva s opičí tváří“ a „malý chlapec se zelenou pokožkou“ a podle všech mudlovských pramenů je radno se jim vyhýbat. Tyto prameny dále praví, že Kappu lze uplatit okurkou, v čemž mohou mít pravdu, neboť hladového želfa lze pochopitelně uplatit čímkoli jedlým a nasycený nemá důvod člověku ubližovat. Naopak fámy o jakémsi důlku na vodu na vršku hlavy, který má být paralelou vodnického šosu evropských vodníků se mi zdají být nesmyslné. Povídá se, že Kappu musíte donutit k úkloně a voda se pak vylije. Který vystrašený člověk by ale ve chvíli, kdy se mu uprostřed lesa jakýsi podivný zelený tvoreček slušně ukloní čekal na to, zda mají pověsti pravdu? Chudákovi Kappovi raději uštědří pořádnou ránu a utíká přes hory doly, roztrubujíc cestou zprávy o příšeře a svém hrdinském činu. Pověst Kappů nevyčistila ani zpráva o tom, že se jeden z nich spřátelil s jakýmsi mudrcem a želf mu pak nebyl jen domácím zvířátkem, ale dokonce spolupracovníkem a přítelem.
Ač se to zprvu nezdá, i v evropské historii lze narazit na želfy. Samozřejmě jen v přímořských oblastech, kde se vyskytovaly i želvy samotné. Jako příklad bych uvedla jednoho španělského šlechtice.
Nejznámějšími želfy v dějinách jsou ale bezpochyby newyorkské Želvy Ninja, kterých se ujal padlý zvěromág, říkající si Tříska (Splinter), který je pojmenoval podle renesančních malířů Raphaelo, Michaelagelo, Leonardo a Donatello a vyučil je v umění ninjutsu, aby je mohl využít v boji proti svým nepřátelům. Svou popularitu získali tito želfové především díky atraktivní, ale naivní reportérce April O'Neilové, která jim usilovně pomáhá hájit a uveřejňovat jejich činy. Pokud se jejich milovníci bouří, že je nemohu k želfům řadit, nechť si laskavě uvědomí, že nejen že mají zuby, ale Michelangelo v jednom z dílů dokonce sám říká April: „Zapomněl jsem si peněženku ve druhém krunýři.“, což dokazuje fakt, že Želvy Ninja mají oba nejvýraznější znaky želfů.
V této kapitole bych vás ráda seznámila s jednotlivými druhy želfů, které jsem zatím měla tu čest poznat.
Želf odvazivý (Emerys Túrinis)
Je je jedním z nejryzejších želfů. Celý hýří barvami a kostka na krunýři je velice výrazná. Jak už druhové jméno napovídá, krunýř je k tělu připevněn provázky, které se dají snadno odvázat.
Naopak ozubení ani oušení u tohoto druhu želfa dosud prokázáno nebylo.
Specifickým znakem jsou velice výrazné oči "na vrch hlavy" a měkkost těla.
Zástupci tohoto druhu jsou můj manžel Húrin Thalion a můj syn Túrin Turambar.
   
Želf tunelový (Emerys Nienoris)
Mnoha rysy se podobá svému rozšířenějšímu příbuznému želfu odvazivému. Hlavní a asi jediný rozdíl spočívá v uchycení krunýře k tělu. Ten je totiž jaksi tunelovitě nasunovací na trup, takže v případě, že je želf ve svém krunýři, může se do něj zcela skrýt. Tento druh vznikl pravděpodobně přesunem několika odvazivých želfů do nebezpečnějších oblastí, kde potřebovali větší ochranu.
Příkladem tohoto druhu by mohla být moje dcera Nienor Níniel
   
Želf éterický (Emerys Lalaithis)
Pokud je želf psychicky nezávislý, projevuje se to u něho minimalizací výrazně barevné, tedy čistě fyzické části. Ta se může srazit až do těžko viditelných velikostí, ale může se pak stát, že je v důsledku své minimalizace od těla složitěji oddělitelná.
Jednou z možných variant je moje dcera Lalaith, jejíž fyzická podstata je soustředěna v kostkované mašličce na hlavě.
  
Želf želvoidní (Emerys Emys)
Obvykle se maskuje jako želva, neboť ji zbarvením i tvarem těla mnohdy přopomíná. Dovede však chodit po zadních nohách a ač mnohdy intelektem za želfy pokulhává, jednoznačně jím vyniká nad želvami.
Jednoznačným poznávacím znamením jsou zuby.
Příkladem mohou být Želvy Ninja nebo Kappové.
   
  
Želf humanoidní (Emerys Emerys)
Je poněku kuriózním druhem želfa, který má jakoby duši želfí v těle lidském. Má ovšem často zálibu v kostkovaných tkaninách a želvách.
Příkladem bych mohla být třeba...já?
Chtěla bych zde poděkovat všem, kteří mi s touto prací pomohli, i když chápu, že to asi nebude zrovna snadné. Vždyť už tvůrcům všech obrázků, poskytovatelům místa pro ony obrázky i pro mé stránky, všem těm, kteří pomohli vám k tomu, abyste si mohly moje bludy přečíst, poděkuji jen těžko...
Mohu zde vyjádřit jen málo konkrétních díků. První patří poštonosiči Rosničáku Zákopčaníkovi, díky němuž mě napadlo dát si do své ikonky na fóru JCsoft slintající želvu, kterou to všechno začalo. Druhý můj dík patří účastníkům JCsrazu v Hradci Králové, kde byl vymyšlen název želfové, složený proto, že jsem se nemohla rozhodnout, zda se hlásit k želvám nebo k elfům. Jako třetím poděkuji Půlce, Quenduluinovi a Michalu Bezvodovi, kteří mi nezištně pomáhali při získávání informací, materiálů a obrázků. Za čtvrté musím poděkovat i všem ostatním přátelům svým, kteří mě v mých šílených teoriích a jejich publikování podporují a Soukromé Škole Čar a Kouzel, která mě donutila dát tuto publikaci dohromady v nějakém rozumném termínu.
Děkuju!
Tímto tedy končí má závěrečná práce Soukromé Školy Čar a Kouzel, v níž jsem se zabývala prvním popsáním mého živočišného druhu, tajemných želfů.
Začala jsem tím, že jsem vám představila želfí tělo, načež jsem se pokusila objasnit původ a historii želfů. Dále jsem popsala jednotlivé druhy želfů, které jsem dosud stačila poznat.
Doufám ale, že tím má práce na tomto tématu neskončí a já budu mít i nadále možnost na tomto tématu vědecky bádat a pokusím se své nové poznatky do této publikace doplňovat. Kdo ví, třeba někdo z vás najde v sobě kousek želfa, nebo jej objeví v někom ze svých známých. Tak nezbývá než napsat! Uvidíme, kam se v objevování želfích tajů dostaneme...
|