Nekouřím hotové cigarety, balím si tabák. Částečně ze snobismu. Ubalit si cigáro je rituál srovnatelný s čechráním ocasních pírek tetřeva. Částečně z filozoficko-náboženských důvodů. Kouř z baleného drumu je autentičtější, méně odcizený než filtrem cezený proužek dýmu fabricky vyrobené cigarety. Navíc mi - na rozdíl od továrně balených - ručně balené cigarety chutnají.
  Byl jsem v Indii poprvé a neměl jsem ještě vychytané stereotypy, které zpříjemňují a usnadňují život - byl jsem prostě zelenáč. Takže mi druhý nebo třetí den po příjezdu tabák došel. V recepci hotelu Hare Rám neměli ani cigarety. Vyrazil jsem tedy do ulic (hotel stojí v samém středu turistického centra, na Phar Ganj - orientální verzi pražské pěší zóny) a hledal trafiku.
  Po půlhodině boje v tlačenici o kyslík (pokud někde přelidnění nabývá katastrofického rozměru, jsou to asijská velkoměsta) jsem zjistil, že koupě tabáku bude problém. Samozřejmě jsem byl ochoten slevovat - nemusel by to být zrovna Drum, stačil by Samson nebo Turner. Ale ani takováto skromnost mi nebyla nic platná. Obchod s tabákem se prostě nekonal.
  Po další půlhodině jsem začal pociťovat standardní abstinenční příznaky. Zvýšil jsem tedy tempo a probíhal krámky jako kulový blesk. Objevil jsem obchůdek s hady, několik miniaturních chrámů, ale trafiku ne. Nakonec jsem si za dvě rupie (koruna šedesát) koupil od kluka prodávajícího pohlednice a propisky krabičku s deseti kusy indických cigaret bez filtru Commando, usedl do hospody a nedočkavě jednu zapálil. Bylo to horší než startky.
  Upíjel jsem čaj a studoval krabičku. Psali na ní, že cigarety Commando jsou z tabáku - ale čert věř reklamě. Kouřit rozhodně nešly. Pak si vedle mne přisedl vysoký černoch, který působil dojmem, že se vyzná. Z kapsy vytáhl krabičku camelek a zapálil si. Pochopil jsem, že vytěžením tohoto muže sískám informace nezbytné pro přežití, a jal se opatrně navazovat kontakt.
  Za dvacet minut jsem věděl, že můj spolustolovník pochází ze Soweta, v Delhi je už třetím rokem a podniká v především v heroinu. Není ale ortodoxním specialistou - dokázal by mi pomoct, i kdybych potřeboval kokain, dolary nebo dámskou společnost. "Spíš bych potřeboval vědět, kde kupuješ cigarety…"
  Černoch se pohrdavě ušklíbl - fádnost mé poptávky jej znudila. "Za hodinu si tu rozloží stánek jeden Ind. Přímo před hospodou …," ukázal rukou do míst, kde právě stál jiný pouliční stánek s bižuterií. "Oni se střídají"
  Nelhal, po setmění si skutečně Ind s bižuterií sbalil fidlátka, vypadl a na místo , kde stál, dotlačil jiný Ind dřevěný pult na kolečkách. Dokonce se skleněnou vitrinou nahoře. Ve vitrině bylo snad třicet druhů indických cigaret. A asi tři krabičky západních značek. "Máš tabák?" "Mám!!! Hned to bude" smál se Ind a vybaloval z útrob pultu desítky plechových krabiček mně neznámeho obsahu. Nakonec našel igelitový pytlík s čerstvě natrhanými betelovými listy. Několik jich vytáhl a začal na pultě provádět cosi, co neváhám nazvat baletem prstů. Položil tři listy, cosi přidal, pak cosi jiného, něco přisypal, kydl z kelímku trochu bílé pasty … Nechápal jsem, co to provádí. Nakonec triumfálně otevřel jednu malou plechovou krabičku a na hromádku přisypal jakousi sypkou drť. "S tabákem…" Sbalil směs na listech do úhledného žvance a podal mi jej. "Prosím…" Koukal jsem na něho jako zjara.
  Za chvíli se vysvětlilo, že ind samozřejmě žádný cigaretový tabák nemá. Pouze obratně využil mého dotazu a ubalil betelový smotek s tabákem, aby ze mě mohl vytáhnout dvě rupie (koruna šedesát). Tak jsem mu je dal, koupil si horentně předražené kamelky s filtrem, jednu si zapálil a betelovým smotkem odkráčel. Šel jsem večerem ztemělým, ale o to živějším bazarem a přemýšlel o svém obchodním talentu. Asi bych se měl věnovat něčemu jinému než nákupům, pokud ze mne udělá vola i pouliční trafikant v Delhi.
  Když jsem dokouřil, zašel jsem do jedné z postranních (a mnohem prázdnějších) uliček a strčil smotek do pusy. Neměl jsem nejmenší představu, jak se betel správně žvýká. Ale snažil jsem se. Po pěti minutách šel kolem pes. Přestože vypadal jako normální toulavý pes, zubožený a prašivý, přišel mi k smíchu. Dokonce do té míry, že jsem se smál tři hodiny nonstop. Trafikant mě nenapálil - jen mě jaksi pokoutně seznámil s tím, že jsou i jiné tělesné požitky než paklík Drumu.

   Oněkolik dni později, již zocelený značkou Commando, jsem seděl v provinčním městečku Mandi v hospodě a dával řeč s jakýmsi mladistvým Sikhem. Chlapec byl syn majitelky hospody - nejmladším. Proto trávil většinu času svého bytí povalováním v pajzlu, jako že pomáhá mamince, a prodlužoval si pubertu. Bylo mu asi osmnáct.
  Jak už bývá u nevytížených pubescentů zvykem, propadal neřestem a zlozvykům. V jeho konkrétním případě se však nejednalo ani o drogy, o chlast, o hazardní hry, ba dokonce ani ne o ženské. Mladisvý Síkh ulítával na fotbale. Dřevěné stěny hospody byly polepeny obráky čutálistů všech možných barev pleti a chlapec mi je všechny představoval. Protože z novin vystřihaní sportovci byli nejméně z šedesáti procent běloši, usoudil Sikh, že kopat do mičudy je základní činností, kterou se lidé mé rasy zabývají. A byl jsem proto za experta, přestože ani nevím, jak dlouho trvá jeden fotbalový poločas.
  Nebyl jsem s to odpovědět na žádnou z desítek zvídavých otázek - ale poslat Sikha do háje se mi nechtělo. Byl jsem totiž také zvědavý. Muži jeho víry - jejíž centrum je ve státě Punjab - nosí za všech okolností na hlavě mohutný turban a u pasu nůž. A mě nesmírně zajímalo, jestli jim dýka a turban nevadí při střelbě penalt. Na žádné analýzy sportovního oblečení stoupenců extremistických sekt ale nedošlo - do hospody vstoupil potulný hinduistický mnich, sadhú. A usedl, i když podle turbanu mladíka i oblečení jeho matky za pultem hospody musel vidět, že není u svých. Šel totiž po mně. Jak správně předpokládal, na dotaz, zda mu za rupii koupím čaj jsem přikývl.
  Čutálistova maminka vařila čajík, sportovec sám se stáhl do pozadí. Sadhú byl starší a úctyhodně vypadající muž a mladík nechtěl rušit. Byli jsme s mnichem v sociální bublině, vlastně sami dva, a já se pokusil o komunikaci. Nabídl jsem mu jednu z kra- bičky Commando. Sadhú se podíval nejdříve na krabičku pak na mě, a pak káravě zdvihl prst. "Kouříš duši stroje!"
  0 nejrůznějších jasnovidných vylomeninách, které sadhúové provozuji, se toho napsalo spousty. Jakožto člověk skeptický a nedůvěřivý jsem tomu nikdy nepřikládal žádnou váhu - článek o jasnovidcích je prostě dobře prodejný, tak co by jej občas někdo nenapsal. Odehráváli se v Indii, tím lépe, neboť se pak hůře prokazuje, že si jej autor vymyslel. Tohle však vypadalo, že sadhú je pravý a že skutečně ví, co občas v Praze vykládám. Slova o duši stroje, která je v hotových cigaretách, jsem totiž pronesl při vysvětlování, proč si cigarety balím, snad stokrát. Mžoural jsem na mnicha šerou hospodou a čekal, co z něj vypadne dál.
  Zalovil ve své žebrácké mošně a vytáhl krabičku beedies. Jsou to indické cigarety chudých - balíček s pětadvaceti kousky stojí rupii nebo rupii padesát. Tabák není zabalený v papírku, ale ve smotaném listu eukalyptu nebo betelu.
  Vylovil jednu, zapálil si ji a obdivně ji pozdvihl: "Tohle nedělal stroj! To v továrně ubalily děti, které tam pracují! Takže nekouřím duši stroje, ale duši dítěte!" Hinduismus nezná pojem soucit v tom slova smyslu, na jaký jsme zvyklí z křesťanského světa. Přestože mám k dharmě blíž než ke křesťanství, tohle bylo moc i na mě. Druhý čaj jsem mu už nekoupil a beedies od té doby nekouřím.

   V Mandi jsem už při svém prvním pobytu zjistil, co vlastně má kuřák - chce-Ii si v Indii dobře zakouřit - hledat. Kousek od Bank of Baroda, na nejrušnější ulici, sedí na zemi žena s dlouhými čemými vlasy a v mohutném turbanu s třpitivými cetkami navrchu. Opírá se o zeď. Jednak kvůli pohodlí, za druhé kvůli bezpečnosti. Je tak zkouřená, že by mohla upadnout i v sedě. V ruce třímá mohutný čilum, hašišovou dýmku, ze kterého právě dává ránu jistoty - posledního práska.
  Pak se na mě otočí s gestem, které by bylo kdekoliv na světě chápáno jako oplzlé. Zvedne pravou ruku se vztyčeným malíkem, levou rukou ho chytí v půli, takže jsou vidět jen poslední dva články. Těmi zakývá a spiklenecky mrkne. Zde v Indii to neznamená nic vulgárního - svatá se jen pantomimicky zeptala, zda nechci koupit JENOM TROCHU, JENOM KOUSEK čarasu (hašiše), velký asi jako dva poslední články malíku.
  Ne že bych nechtěl - ale kolem nás proudí nepřetržitý dav a svatá sedí na tak vystrčeném místě, že raději odmítám. Situace totiž příliš připomíná první kapitolu historky, v jejíž druhém dějství se zpoza nejbližšího rohu vynoří fízl s dealerem domluvený, kupce sebere a vyfasuje od něj úplatek. Tak si svatou alespoň vyfotím a jdu dál. Křesťanství vychází - stejně jako všechna náboženství - z přirozeného fyziologického poznatku: Že psychotropní látka může usnadnit metafyzický, esoterní prožitek. Dejme tomu - kontakt s Bohem. Křesťanství jako takovou psychotropní látku, drogu, užívá alkohol - mešní víno. Celé paradigma vývoje instituce církve ovšem zákonitě vyústilo v následující praxi: Onu psychotropní látku smí v chrámu užívat nikoliv ten, kdo tam za Bohem, onínm transcedentním prožitkem, přichází, ale jenom úředník, profesionál, kterého tam instituce dosadila k tomu, aby na prosté věřící dohlížel a předváděl jim - pod záminkou zprostředkování onoho kontaktu - před oltářem nějaké kejkle. Celému postupu poněkud ubírá na atraktivitě, že transcedentní zážitek je nezprostředkovatelný. Na druhou stranu se ale z onoho zprostředkovávání dá těžit moc, a tak si na něm křesťaanská církev velice zakládá. Když se ve čtrnáctém století husité pokusili tradici změnit (jedním z jejich požadavků bylo přijímání pod obojí, to jest zpřístupnit drogy v chrámu i prostým věřícím), byl z toho celoevropský konflikt.
  Dharma nic takového nemá. V hindú dharmě - její méně kultivované a sofistikované součásti - berou v chrámu drogy všichni, profesionálové i laici. Tibetští buddhisté zase drogy v chrámu neberou vůbec. Ona principiální povýšenost, dualita "někteří ano - někteří ne", zůstává výsadou katolíků.
  Zamířil jsem tedy od "svaté" kolem řeky do čtvrti, kde stojí několik velice starých chrámů. U jednoho z nich jsem si sedl k lingamu, Šivovu falu.
  Po chvíli se objevil místně příslušný sadhú. Ne mladý poloflákač, ale starý muž, který opustil vše a věnuje se už jen Šivovi - totiž sobě. Pozval mě k sobě domů - to jest do jakéhosi podloubí u chrámu, kde měl rozloženou deku a pár svých hadříků. Ten muž byl starý jako hory, kde medituje Pán Šiva, a v jeho očích byl stejný klid jako v Jeho očích. Seděli jsme u ohně, na kterém si připravoval skoro suchou rýži. Byl to sadhú, který ani nežebrá - spokojí se s tím, co mu lidé sami bez požádání dají. A tak toho k jídlu moc neměl.
  Na dece se válela nádobka na almužnu. Dal jsem mu do ní třicet rupií. Po chvíli jsem získal pocit, že jsem navíc a že půjdu. Začal jsem si sbírat věci. Sadhú se sehnul k ohni a na čelo mi popelem nakreslil trojzubec. Sáhl do váčku u pasu a vytáhl kousek čarasu. A dal mi ho. Hluboce jsem se uklonil a odešel.
  Pak jsem seděl u řeky, kouřil svůj prní indický hašiš a bylo mi jasné, že už mi v téhle zemi nikdy nebude chy- bět Drum nebo Samson nebo jakékoliv jiné kuřivo, na jaké jsem zvyklý. Protože zde, v Hindustánu, se odjakži- va kouří konopí. A jsem-li zde hostem, je slušné, abych kouřil to, co sem patří.